header image

 
 

Ukážka z Úvodu do teórie chaosu v češtine!

Prekladal Stanislav Hudský

1. kapitola
Špatný den pro Petera Murraye

 

Voda. Zase voda. Tahle ale nezabíjela. Stékala po skle v podobě dlouhých lesklých stuh. Narušovala odraz Peteovy tváře. Vyvolávala otázku, zda podobné pramínky viděla i posádka Dněpru, jestli právě při pohledu na ně nezjistila, že spoje ponorky netěsní.

Peter Murray se odvrátil od okna. Je to jen déšť. Ano, jen déšť, ale v dálce viděl část ocelově šedé roviny. Zastřena lijákem byla více podobná betonové ploše než vodní hladině. Ten kousíček oceánu neustále přitahoval jeho zrak a přivolával vzpomínky na události posledních pár desítek hodin.

Možná měl při zajišťování ubytování říci, že si nepřeje pokoj s výhledem na moře. To by však byl určitě ojedinělý požadavek. V duchu se mu vybavil tázavý pohled muže na recepci. Vypadal mladě a nejistě, klidně mohl mít na čele napsáno: jsem tu teprve první týden. Pete mu nechtěl přidělávat problémy. Koneckonců, není velká šance, že vám dají pokoj s výhledem na moře, pokud o to výslovně nepožádáte. A ani tohle nebyl v podstatě výhled kdovíjaký, malinký kus zálivu ve velké dálce. Ale stačil na to, aby si při pohledu na něj pokaždé vzpomněl, jak Erin Davisonová plakala. Erin byla vyrovnaná žena – námořnictvo jiné nesneslo – a nikdy předtím ji neslyšel ani jen zvýšit hlas. Ale když zjistila, co se stalo posádce Dněpru, plakala.

Přejel pohledem po vybavení pokoje. Po čistých, nedotčených prostěradlech, po prázdnotě koberce, nočních stolcích, lampách, jednolitých stěnách. Jednu stěnu, tu, u které Pete stál, tvořila souvislá skleněná tabule. Pokoj byl laděn do béžových odstínů, ale ve světle brzkého soumraku zkombinovaného s deštěm měl šedomodrý nádech. Jeho zavazadla, batoh s cestovní taškou, stále ležela na místě, kam je poslíček složil. V dokonale uklizeném pokoji působily rušivě. Stejně rušivě jako láhev whisky na stole. Donesli ji teprve před několika minutami, a přestože Pete cítil nejasný pocit viny vždycky, když pil alkohol mimo společnost, tentokrát neváhal. Po neúspěšné záchranné akci posádky Dněpru by nikdo neváhal sáhnout po něčem, co ho alespoň dočasně oddělí od myšlenek na ni.

Neúspěšná záchranná akce, opakoval si v duchu a opět se obrátil k oknu. To je velmi mírné pojmenování. Opět se mu všechno živě promítlo jako záznam z nějaké porouchané videokazety: Batyskaf se vynořuje v otvoru trupu záchranné lodě a Pete čeká jako první, čeká blíže než pomocný personál. Poklop se otevírá, vynořuje se z něj střapatá blonďatá hlava Lou Tannera, člena jeho týmu. Sotva se na něj Pete podívá, tak to ví, ví to dřív, než Lou pomalu strnule zakroutí hlavou. Peteův žaludek zaplaví ledová vlna. Lou vystoupí a podává ruku Erin, která vylézá za ním. Erin se vytáhne horní polovinou těla nad úroveň otvoru a po tváři jí stékají slzy. Ach bože, slzy. Erin a slzy, do té doby nemožná kombinace.

Pete se vpíjel pohledem do pramínků deště, tak podobných pramínkům, které dnes dopoledne viděl na Erininých lících. Nakláněl se k oknu, až se o něj opřel rozpáleným čelem. Uvažoval, co dělá Erin teď. Určitě je už doma, podobně i Lou Tanner a čtvrtá členka týmu – Naomi Reesová. Peteův let však zrušili kvůli tomuhle prokletému počasí a zůstal uvězněn na prvním přestupním místě, v hlavním městě Norska. Netrápilo ho to ani tak proto, že by se těšil domů – na co už se tak dalo těšit v jeho pustém bytě? – Ale proto, že měl pocit, že dokud se odsud nedostane, záležitost s Dněprem pro něj neskončí. Příchod domů by znamenal tečku. Bez ní ale nedokázal Dněpr pustit z hlavy a začít znovu. Zdálo se mu to neuvěřitelné, ale doopravdy ten den, ve kterém posádka Dněpru zahynula příšernou smrtí, ještě neskončil – mezi ním a tragédií nestála žádná hradba.

Kromě třetiny láhve Jacka Danielse, samozřejmě.

Kapky za sklem unášel vítr. Chvílemi ustával a v ten moment kapky utvořily les svislých čar, ve kterém se Peteova mysl toužila ztratit. Přistoupil ještě blíž ke sklu, až se ho dotýkal špičkami bot, a pokusil se přitlačit na jeho příjemně chladivou plochu větší část obličeje. Nedovolily mu to však obroučky brýlí, které se opřely o okno. Opět odstoupil od skla a mimovolným gestem si brýle na nose upravil. Vůbec je nepotřeboval – laserovou operaci, která mu napravila zrak, absolvoval již před mnoha lety. Jenže ani po ní se brýlí nošených od útlého dětství nedokázal vzdát. Bez nich se mu jeho oči, nejdůležitější a nejzranitelnější smyslový orgán, zdály až příliš vystaveny okolnímu světu. Chyběl mu ten pocit ochrany a také neustálý slabý tlak na kořen nosu. Dal si proto do svého oblíbeného rámu vsadit obyčejná skla a opět si je nasadil. Působil tak velmi osobitě, protože v roce 2032 už brýle nenosil téměř nikdo. Laserové operace byly jednoduché, rychlé, bezpečné, a lidé si je dávali dělat prakticky bez výjimky.

Přistihl se, že opět upírá zrak na šedou plochu tam v dálce. Moře. Tlak. Sevření tlakem. Při této představě musel zamhouřit oči a vnímal, že jeho prsty svírají skleněný pohár nebezpečně pevným stiskem. Rychle ho povolil. Napil se. Cítil, jak mu hlt whisky dráždí hrdlo, jako by v něm uvízl. Musel polknout znovu, ale pálení se neztrácelo. Pete zažíval jeden z těch dnů, během nichž jako by se proti němu bouřilo úplně všechno. Od obrovské pohromy, jakou bylo potopení ponorky Dněpr, přes menší nepříjemnosti zahrnující zrušení jeho letu anebo, řekněme, i přes zhroucení víry v neotřesitelnou chladnokrevnost Erin Davisonové, až po malé nepohodlí, jakým je pokoj s výhledem na záliv nebo špatné polknutí, které mu rozdráždilo hrdlo.

Zazvonil pokojový telefon.

Trhl sebou. Nějakou vteřinu vůbec netušil, co je to za zvuk. Zvykl si na vyzvánění svého mobilu. Pevné linky byly už dávno přežitek. Pete vlastně až dodnes nikdy žádný telefon v hotelovém pokoji neviděl. Počítalo se s tím, že všichni ubytovaní mají mobily a hotelová služba se dala zavolat prostřednictvím interkomu u dveří. Zde v Evropě si však lidé zřejmě více potrpí na tradice.

Telefon zazvonil znovu. Samotný ten zvuk signalizoval něco zlověstného. Každý jeho známý by zavolal na mobil. Zjišťovat, zda má nějaký hotel pevnou linku, by byl pěkně šílený nápad, nemluvě o tom, že o zrušení letu nikomu neřekl a ubytoval se ani ne před necelou hodinou. Telefon vyzvánějící v jeho pokoji však mluvil jasně: Víme, že jsi tady, Pete. Sledujeme tě, Pete.

Nejistě vykročil. V hlavě měl prázdno. Zvedl bezdrátové sluchátko. „Ano?“

„Pan Murray.“ Žádný omyl, skutečně hledali jeho.

„Ano?“ zopakoval.

„Tady je James Atherton, vedoucí úseku námořní techniky ve Výzkumné laboratoři amerického námořnictva.“

„Vím, kdo jste,“ vyklouzlo Peteovi z úst. Znal to jméno a věděl také, co jediné může jeho telefonát znamenat. Ne, pomyslel si a přivřel oči. Ne.

„Stala se nehoda, pan Murray. Potřebujeme vaši pomoc.“

Další nehoda. Další potopená ponorka. Další lidé v zajetí temných studených mas vody. Obraz bezmocných námořníků se mu zjevil před očima vždy, když slyšel tato slova, a pokaždé při nich pocítil nával hrůzy a soucitu, ale i nával sil, nával touhy pomoci. Nyní se mu však vybavil skleslý výraz Lou Tannera, strnulá tvář Naomi Reesové a hlavně slzy Erin Davisonové.

Pete chtěl pomáhat. Zasvětil pomáhání život. Jenže Pete nebyl sebevrah. Neplánoval se řítit z jedné beznadějné situace do druhé, umocňovat svůj pocit bezmoci a čekat na zlom. Který mohl přijít už brzy, velmi brzy. Dnes viděl Erin plakat a po příchodu na pokoj vypil třetinu láhve Jacka Danielse v rekordním čase.

„Jaké jsou šance?“ zeptal se. Promnul si dlaní tvář a opět přistoupil k oknu. Úspěšná záchrana další posádky by mu pomohla posbírat se z katastrofy Dněpru rychleji než cokoli jiného. Věděl však i co by se stalo, kdyby to opět selhalo. A přitom by to ani nemuselo být jeho vinou. Dněpr také nebyl jeho vina. Žádný z Peteových nemnohých neúspěchů nebyl jeho vina – ale přece při žádném z nich nemohl potlačit pochybnost, jestli opravdu udělal vše, co bylo v jeho silách.

Mohlo by odmítnutí pomoci, útěk, vést k menším výčitkám? Věřil tomu samozřejmě pouze za předpokladu, že posádka je mrtvá již nyní – a on by tak zůstal ušetřen stresující cesty a neméně stresujícího pohledu na skleslost skutečných záchranářů. Petea totiž mnozí nepovažovali za skutečného záchranáře z prostého důvodu: nikdy nebyl pod hladinou.

„Nevíme.“

„Nevíte?“

„Ještě jsme ji totiž nenašli.“

Takže nenašli. To obvykle nevěstilo nic dobrého, ale Pete si uvědomil, že jeho svědomí by se už neutišilo. Potlačil vzdech a se sluchátkem přitisknutým k uchu sledoval kapky dopadající na sklo.

„Řekněte mi aspoň, kde se potopila.“

„V Indickém oceánu, západně od pobřeží Austrálie. Sto jeden stupeň, třináct minut východní délky, dvaatřicet stupňů, padesát osm minut jižní šířky.“

Informace v Peteovi vyvolala náznak zájmu. Pokud věděl, daným místem nevedly žádné námořní trasy, nebylo zajímavé pro špionáž, těžbu, ani pro podmořský výzkum. Co tam ponorka hledala?

„Kdy se to stalo?“

„Dvacátého šestého září ve čtrnáct dvacet devět washingtonského času.“

Pete zalapal po dechu. Před téměř třiceti hodinami! „A to jste ji ještě nenašli?!“ zvolal.

„Na pátrání se podílí špičkové vybavení, ale podle posledních zpráv, doručených sotva před deseti minutami, ji stále neobjevili, pane Murray,“ odpověděl Atherton klidně.

Pete se snažil ovládnout, ale nemohl si pomoci. Byl rok 2032 a nenajít ztracenou ponorku do dvaceti čtyř hodin mu připadalo absurdní. Divil se i tomu, že ho zavolali tak pozdě. Při ponorkových nehodách, stejně jako u ostatních katastrof, šlo hlavně o čas. Na druhou stranu, v okamžiku ztracení této ponorky byl Pete uprostřed Severního ledového oceánu a spolu s ostatními se zoufale pokoušel zachránit posádku Dněpru před nejhorší smrtí, jakou si uměl představit.

Utajení? uvažoval sklesle. S utajovanými projekty se pracovalo ze všech nejhůř. Zatímco se zajišťovala povolení, potvrzení a vedení pečlivě rozhodovalo, co ještě mohou a co už nemohou prozradit záchranářům, trosečníci ztráceli drahocenné vteřiny, z nichž každá mohla rozhodnout o životě, či smrti.

„Kolik je členů posádky?“ To byla na Petea zvláštní otázka, protože obvykle na tom nezáleželo. Jeden nebo sto, tak či tak potřebovali pomoc. Ale teď se chytal každého faktu, který by mu pomohl rozhodnout se… nebo rozhodnutí oddálit.

Atherton trochu zaváhal. „Jedenáct,“ odpověděl nakonec.

Takže menší ponorka. Konečně nějaká dobrá zpráva.

„Příčina havárie?“

„Zatím neznámá.“

Zdálo se mu to, nebo opravdu zachytil v Athertonově hlase určité pobavení? Jako by Peteovi unikalo něco velmi podstatného.

„Zvolili jsme neobvyklý postup hledání, vybavení i záchranářů, protože tato nehoda je výjimečná,“ pokračoval vedoucí úseku námořní techniky. „Podobná situace dosud nikdy nenastala. Nejsou pro ni vypracovány žádné plány, potřebovali jsme souhlas nadřízených s každým návrhem. Proto vás kontaktuji až teď, ale naší prioritou je dohnat, co se zmeškalo, a pokusit se vysvobodit posádku. Armádní vozidlo čeká přistavené před vaším hotelem.“

Pete přitlačil čelo na sklo a podíval do houstnoucí tmy na parkoviště, ale nevěděl, která z nejasných siluet aut může patřit námořnictvu. Přesto ho to ohromilo.

„Pokud se rozhodnete s námi spolupracovat, v průběhu příštích dvanácti hodin vás dopravíme na jednu ze záchranných lodí,“ oznámil Atherton.

Byl unavený, strašně unavený, a whisky už vytvořila určitou clonu. Představil si náznak úšklebku na tvářích námořníků, až ucítí jeho dech. Ale ani to nebylo tak důležité jako to, co slíbil Glorii. Řekl jí, že zcela určitě přijde na oslavu její pátých narozenin. Avšak ta nastane až za tři týdny. Žádná záchranná mise netrvá tak dlouho. Nemá žádný ospravedlnitelný důvod, proč se tomu vyhnout. Možná je to pro něj těžké, ale pro Erin a možná i pro Loua a Naomi to bude ještě těžší.

„Jdu do toho,“ řekl chraptivě. Obrátil zrak ke svým zavazadlům. „Jsem sbalený. Mohu odejít ihned.“

 

Usadil se na zadním sedadle vozidla. Jeden námořník seděl vpředu a jeden vedle Petea. Oba byli ozbrojeni. Pete si domyslel, že jde o ponorku námořnictva Spojených států.

Auto se pohnulo. Pete vytáhl notebook a položil si ho na kolena. Byl zvyklý pracovat už během cesty, která nezřídka trvala i přes šest hodin. Nyní bude trvat skutečně dlouho, jelikož se musí přesunout v podstatě na opačný konec Země. Zatímco se počítač spouštěl, otočil se ke svému spolujezdci. „Dobře. Podle Athertona mi máte poskytnout veškeré dostupné informace, takže můžeme začít. Jak znělo poslední hlášení z ponorky?“

Námořník vypadal zaraženě. „Z ponorky? My ale nemáme nezvěstnou ponorku.“

Pete na něj vyjeveně hleděl. Jen to ne. Pokud se potopila loď nebo nedejbože letadlo, šance na přežití posádky jsou mizivé. Brzy asi začne velmi litovat, že se na to dal. „Tak co potom hledáme?“ vyšlo z něj.

Muž zvedl obočí. „Vám to neřekli?“

„Ne.“Peteovi se začaly potit dlaně. V hlavě mu probleskovala Athertonova slova: Výjimečná nehoda… podobná situace dosud nikdy nenastala…

„Kosmická loď,“ řekl námořník.

Kdyby nevěděl, že námořnictvo nikdy nežertuje, považoval by to za vtip. Kosmická loď! Jak mu to mohl Atherton zamlčet? Jak se on na to mohl nezeptat…?

„Její volací znak je Odyssey. Řídící středisko s ní už čtyři dny nemělo spojení. Na radarech viděli, jak mění kurz, přibližuje se k Zemi a nouzově přistává v oceánu.“

„Tak tohle opravdu je výjimečná situace,“ vydechl. Námořník nic neřekl. Pete se zahleděl z okna, ale pro tmu a déšť viděl z města jen rozmazané světelné šmouhy. Po chvíli se otočil ke svému spolujezdci.

„Americká loď?“

„Ano.“

„Americká posádka?“

„Ne zcela. Na palubě je jeden Švéd a jedna Japonka, ostatní jsou Američané.“

„Armáda, nebo civilisté?“

„Komandér Kevin Reevenhill a pilot Dale Breckenridge jsou důstojníky vojenského letectva. Ostatní členové posádky jsou civilisté.“

Pete se snažil přemýšlet nad tím, co podstatného se potřebuje dozvědět, a jaké informace by mu tento muž mohl poskytnout. Šlo mu to ale těžko. Záchrana posádky havarované kosmické lodi skutečně neměla v dějinách ponorkového záchranářství obdoby.

„Kdy startovala?“

„Dvacátého prvního srpna 2032.“

Něco přes měsíc trvající mise. Pro ponorku by to byla krátká doba. O kosmických lodích ale Pete neměl žádný přehled.

„Kdy se plánovala vrátit?“

„Dvacátého pátého listopadu 2032.“

„Hlásila posádka nějaké technické závady nebo problémy?“

„Nic významného.“

Pete, sám bývalý námořník, nebyl u námořnictva zvyklý na vágní odpovědi. Když však tázavě vzhlédl, spolujezdec mu podal několik sepnutých papírů. „Výpis poruch. Můžete si to prohlédnout. Řídící středisko nepovažovalo žádnou z nich za natolik důležitou, aby ji mohlo podezřívat z toho, že způsobila nehodu Odyssey.“

Pete upřel zrak na spisy, ale pochopil, že jsou pro něj v podstatě bezcenné. Jednak byl odborníkem na ponorky, a ne na rakety, jednak mu zatím nikdo neukázal nákresy lodi, bez kterých mu byl seznam technických nedostatků k ničemu.

„Takže ta loď jednoduše bez problémů letěla celý měsíc, pak náhle přerušila spojení, změnila kurz a přistála na Zemi?“

„Tak jak říkáte, pane Murray.“

„Předpokládám, že místo přistání bylo vybráno náhodně.“

„Tím jsme si zcela jisti. Konstrukce Odyssey není uzpůsobena tomu, aby se udržela na hladině. Posádka si musela zvolit přistání na vodě jako poslední možnost.“

Samozřejmě. Dávalo to smysl. Loď postihly vážné potíže a tak se musela vrátit a přistát při první příležitosti, která se naskytla. A protože sedmdesát procent zemského povrchu tvoří oceán, není překvapivé, že skončila právě tam. Jenže na to nebyla stavěná. Ani konstrukce, a zřejmě ani posádka. Pete si představil astronauty, kteří najednou musí čelit absolutně odlišnému prostředí a hrozbám, než na jaké jsou zvyklí. Ovšem, členové posádky byli určitě vybíráni minimálně tak pečlivě jako členové posádek atomových ponorek. Jistě jsou trénováni na zátěžové situace. Ale přece jen, prázdnota kosmického prostředí je méně hrozivý nepřítel než ten studený ocelový svěrák, ve kterém jsou uvězněni nyní.

Pokud jsou ještě vůbec naživu.

Pete cítil na spáncích nepatrné kapičky potu. A to jsme teprve na začátku, uvědomil si. V podstatě moře zatím ani neviděl. Taková úzkost se ho obvykle začala zmocňovat ve třetím–čtvrtém dnu bez úspěchu. Ale po tom, co se stalo posádce Dněpru, se jeho standardy asi trochu změnily. Možná více než trochu.

Vynořila se mu vzpomínka, jak byl s Glorií naposledy na houpačkách a zeptal se jí, jak to bylo s tím trestem ve školce. Vychovatelka řekla, že Gloria kopla jinou holčičku, Vicky.

„Protože Vicky o tobě říkala ošklivé věci, tati,“ vysvětlovala mu Gloria vysokým dětským hláskem.

„Jaké ošklivé věci?“ Potáhl řetězovou houpačku a opět ji pustil. Jeho dcerka ve světle růžových šatech se v pravidelném rytmu přibližovala k Peteovi a zase se vzdalovala.

„Měli jsme vyprávět, co dělají naši rodiče. A já jsem řekla, že ty jsi záchranář. Zachraňuješ lidi v ponorkách. A Vicky řekla, že lžu, protože ty prý nikoho nezachraňuješ. Já jsem řekla, že ty ale říkáš svým kamarádům, jak mají ty lidi zachránit. A Vicky řekla, že to není žádné hrdinství.“

„A proto jsi ji kopla?“

„Uhm.“

„Glorie, to se nedělá.“

„Ale když ona řekla, že jsem lhářka.“

„Řekla to přesně takhle?“

„Jak takhle?“

„Řekla – Glorie, ty jsi lhářka?“ pokusil se napodobit dětský hlas, ale znělo to spíš vřeštivě, až se dcerka rozesmála. Při každém druhém přiblížení houpačky už ji mírnil, byť spíše symbolicky – už se podle něj kolébala dost prudce.

„Ne.“

„A jak to řekla?“

„Řekla, že to není pravda.“

„To je ale něco jiného. A i kdyby nebylo, i kdyby Vicky opravdu řekla, že jsi lhářka, neměla jsi ji kopnout.“

„Ale ona také řekla, že nejsi hrdina.“

 

Pete otevřel oči.

Oceán, oceán, všude jen oceán. Netušil, jak dlouho už helikoptéra letěla nad mořskou hladinou rozčeřenou drobnými vlnami. Během letu do Perthu si vůbec neodpočinul a teď byl tak unavený, že navzdory příšerně hlasitému rachotu vrtule upadal do polospánku. Při částečném vědomí mu hlavou probleskovaly vzpomínky z posledních týdnů a měsíců jeho života, některé související s jeho prací, jiné ne. Chtěl se izolovat od těch i oněch. Přál si alespoň na chvíli upadnout do blaženého nevědomí, ze kterého by načerpal sílu. Ale nedovoloval mu to hluk, zvuk tak hřmotný, až měl pocit, že po vstupu ušima se mu rozlévá po celé hlavě, zaplavuje každičký kousek jeho mozku. Věděl, že jistá společenství v minulosti mučila vězně neustálým rachotem, který jim nedovoloval usnout. Mezi dvěma neúspěšnými pokusy o spánek si pomyslel, že tato metoda na vymáhání přiznání byla určitě velmi účinná.

Přesto si však jeho mozek z krátkých útržků spánku vzal zřejmě dost na to, aby mohl dále fungovat. Ospalost postupně slábla, začínal ho zajímat svět kolem. I když se nebylo na co dívat: nekonečný oceán a nad ním obloha s kupovitými oblaky, zespodu tak rovnými, až vypadaly jako seříznuté. Oblaka byla vysoká, jejich základny tmavé, ale stěny oslnivě bílé. Mezerami mezi nimi prozařovalo slunce. Stíny mraků vytvořily na mořské hladině rozlehlou mapu světlejších a tmavších ploch. Byl to o něco optimističtější obraz než ocelová obloha a déšť v Oslu.

V dálce zahlédl nehybnou loď, a když se k ní přiblížili, na opačných stranách v jedné linii s ní rozeznal ještě dvě. „Torpédoborce,“ zakřičel pilot do hluku vrtule, když sledoval Peteův pohled. „Hlídají místo nehody!“

„Proč jsou tak daleko?“ zakřičel Pete a otáčel hlavu dozadu za lodí.

„Nařídil to kapitán pátrací skupiny, aby nerušily sonary pátracích lodí!“

„Aha!“ Znovu si připomněl neobvyklý fakt, že kosmickou loď teprve hledají. Právě vletěli dovnitř oblasti, v níž by podle záchranných týmů měla ta ztracená loď ležet. Moře v něm začalo vyvolávat jiné pocity. Pod každým nevinně vypadajícím kouskem hladiny mohla být ukryta Odyssey.

„Kolik lodí je na místě nehody?“ zvolal na pilota.

„Když jsem odlétal, byly tři. Tristan, Sunday Princess a DF-500. Na cestě je Bethany. Sunday Princess byla na místě první. Je to výzkumná loď Australského ústavu pro mořskou biologii. Jeho vedení poskytlo tuhle nově vybavenou loď na záchranné práce. K vyplutí je připravena v Perthském přístavu také nákladní loď s podmořskou stanicí Alpha, pro kterou je Sunday Princess podpůrnou lodí.“

Důrazně přikývl, aby nemusel křičet, že rozumí. Naklonil se dopředu a snažil se v dálce rozpoznat nějaké ze zmíněných plavidel. To však bylo zbytečné. Vrtulník náhle změnil směr a loď, již poměrně blízká, se mu dostala do zorného pole. Brzy dokázal rozeznat i nápis na jejím boku: Sunday Princess.

Je obrovská, pomyslel si, když klesali na přistávací plochu. Viděl množství lidí na palubě jako maličké postavičky, některé stojící, některé pobíhající. Zarazila ho nezvykle vypadající zařízení na zádi lodi, než mu svitlo, že jsou to deepflighty – podmořská plavidla nové generace. Vláda nasadila na tento úkol nejnovější a nejlepší techniku. S pohledem upřeným na jeden z jeřábů, jehož úkolem bylo spouštět různá zařízení na vodu, pozoroval, jak se klesání helikoptéry zpomaluje, téměř zastavuje. Nakonec pocítil její měkké dosednutí.

Vítej opět na palubě, Pete, řekl si. Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, co opustil palubu jiné záchranné lodi.


Tento text nájdete v slovenčine tu, tu a tu.



Zóna Úvod do teórie chaosu


Napísať odpoveď

Povolené XHTML: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Vymazané budú komentáre, ktoré obsahujú spam, nadávky alebo osobné útoky, porušujú zásady slušného správania, vôbec nesúvisia s témou či s komentármi pod ňou, alebo sú presnou kópiou nejakého z predošlých komentárov.

Hodnotu píšte ako číslo, nie slovom * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.


 

© 2014 – 2019 Jana Plauchová. S výnimkou materiálov z Wikimedia Foundation všetky práva vyhradené. Kontakt na autorku: adhara (zavináč) volny.cz.