Prvýkrát publikované na art9.cz dňa 18. 11. 2021
Tři velmi rozdílné autorky byly ochotné odpovědět na otázky, ačkoli je spojují snad jenom dvě věci – fantastika a láska k dobrým příběhům.
Jana Plauchová je výrazná osobnost slovenské sci-fi literatury. Vystudovala obor molekulární biologie a momentálně pracuje v planetáriu v Žiaru nad Hronom. Ačkoli se jedná o chladně uvažující odbornici v mnoha vědeckých oblastech, její knihy obsahují silné emoce a řeší závažné filosofické otázky života, vesmíru a vůbec. Kromě literární kariéry se věnuje i výtvarnému umění a exceluje v oblasti ručně vyráběných dekorací.
Vydané knihy: Druhá planéta, Nula kelvinov, Úvod do teórie chaosu, Večnosť omylov
Nazvat autorku Katherine Luka pouze spisovatelkou by představovalo hrubé omezení jejího zjevně renesančního talentu. Pod rukama jí vykvete vše, do čeho se pustí, od fotografií přes obrazy či módní kousky do šatníku až po romány všech možných žánrů. Každý adrenalinový zážitek, který ji potká, od bloudění v lese po hledání záchodu v supermarketu, nějakým způsobem zpracuje do svých příběhů.
Vydané knihy: Dračí nevěsta, Josie a kolt, Lesní klenot, Lovec věna
Ivana Nováková je Saturninem počátku třetího tisíciletí. Její hlava hýří bláznivými nápady, které bohužel i realizuje a málokterý vyjde k obecné spokojenosti. Umělecké sklony projevuje pouze v oblasti grafomanie, z její klávesnice vycházejí praštěné nerdovské historky plné vtipů, kterým se směje jen ona sama.
Vydané knihy: Pohádky o čarodějích, Serafína a drak, Bellis a dračí král, Zpackané kouzlo, Rusalka (první a druhý díl)
Čím tě jako autorku oslovit žánr fantasy? Nudí tě snad tvůj život?
JP: Na túto otázku vždy odpovedám pravdivo – dôvod, prečo píšem fantastiku je, že mi chodili nápady na fantastiku. Bez nápadu to skrátka nejde. Ak by mi chodili nápady na detektívky, písala by som detektívky. Ak by mi chodili nápady na rozprávky, písala by som rozprávky. Ale ono mi chodilo najmä sci-fi, trochu prekvapivo, lebo čítam takmer všetky žánre v pomerne vyváženej miere. A hoci si nie som úplne istá, či to moje písanie podmieňuje, áno, môj život ma nudí. Čítanie dobrých kníh je pre mňa najlepší dostupný zdroj zábavy a emócií. Dúfam, že moje knihy budú tiež niekoho podobne vytŕhať z rutiny.
KL: Ha ha ha! Ne, můj život se třemi malými dětmi a báječným manželem mě fakt nenudí! Naopak mě stále inspiruje.
Fantasy se mi uvelebilo pod kůží někdy koncem základky, když jsem objevila knihu povídek o Zaklínači. Pamatuju si, jak jsem ji louskala pod lavicí a byla nadšená tím, jak si (pro mě tehdy neznámý) autor pohrává s pohádkovými motivy, ale nebojí se vložit do příběhu akci, souboje a sex. Díky Zaklínači jsem pak objevila zajímavé tituly i v knihovničce svého tatínka a pak jsme si navzájem kradli Harryho Pottera, sdíleli dojmy o Kronikách černé legie od Glena Cooka a nadšeně jásali nad skvělým novým objevem – Seržantem od Miroslava Žambocha. No a potom následovala střední a setkání s Terrym Pratchettem.
Na fantasy miluju ty možnosti. Jak lze bezpečně dovést zajímavé myšlenky či filosofie do extrému a zkusit se podívat, co to udělá se společností, s jedinci. Nastavit originální mantinely, a pak nechat charaktery krystalizovat na nejrůznějších ze situace vyplývajících úskalích. A nejvíc na fantasy miluju prostě ty příběhy a dobrodružství.
IN: Přála bych si zažít jeden jediný nudný den. Když už se mi podaří trávit nějaký čas nudou, zpravidla si to tak užívám, že se začnu bezostyšně bavit. Z toho úhlu pohledu vůbec nechápu, proč mě fantasy tak zaháčkovalo, nicméně se jedná o spojení nezrušitelné. Jednou jsem se pokusila o sepsání knihy z drsné (a nudné) reality, pořád to nějak nebylo ono, dokud jsem na stránky nepřimíchala pár nadpřirozených bytostí. I tak se nejspíš jedná o mou nejslabší knihu – měla by vyjít na jaře 2022 a jmenuje se Nápoj lásky.
Jaké jsou tvé oblíbené fantasy knihy?
JP: V tomto idem prekvapivo s väčšinovým názorom: najlepšia je pre mňa séria Harry Potter, najmä stredné diely bez prvej a poslednej knihy. Ponúkajú mi možnosť presunúť sa do krásneho, zaujímavého a napriek fantastike až prekvapivo blízkeho a realistického sveta. Každých pár rokov si ich znova a znova prečítam. Čarovný svet mi v knihe Spoločenstvo prsteňa ponúka aj Tolkien, hoci pre dnešného čitateľa je už trošku ťažkopádny, no aj k nemu sa rada vraciam. Nedám dopustiť ani na sériu Pieseň ľadu a ohňa od G. R. R. Martina. Len ju, prosím, nesúďte podľa seriálu.
KL: Některé z těch, co formovaly můj vztah k fantasy, jsem už jmenovala v předchozí otázce. Dvě mé nejoblíbenější knihy jsou Národ od Pratchetta a Predátoři od Žambocha, a i když se na první pohled zdají dost rozdílné, při bližším ohledání se ukazuje, že mají jedno zásadní téma společné. Cestu hrdiny. Vývoj postavy, která má potenciál, pod tlakem okolností z outsidera v pořádného frajera. Tenhle koncept si vždycky užiju!
IN: Na vysoké škole jsem objevila Tolkiena a jeho Pána prstenů, dalších deset let strávila na vlně bezmezného obdivu. Někdy na přelomu milénia mi padl do rukou Pratchett a v tu ránu bylo o králi mého fantasy srdce rozhodnuto. Jedná se o téměř celou sérii zeměplošských knih, ale třeba i o Johnnyho dobrodružství. Nesmím ovšem opominout pobláznění fantasy ságou Stmívání, k němuž došlo zhruba před deseti lety. O literární úrovni se nebavím, byla to prostě láska, a kdo tvrdí, že se nikdy nezamiloval do naprosto nevhodného protějšku, ten lže.
Jaký je tvůj názor na úroveň české (a případně slovenské) fantastiky? Myslíš, že se vyvíjí v souladu s trendy nebo bez pohybu hnije v malém rybníčku?
JP: Zo slovenskej fantastiky som neprečítala veľa kníh, orientovala som sa skôr na českú, ktorá má viac autorov a väčšiu tradíciu. Našla som tam aj poviedky a občas aj romány, ktoré sú na nerozoznanie od dobrých prekladových diel. Nájdu sa aj v slovenskej fantastike, no pomenej. V oboch krajinách sa však v porovnaní so zahraničnou tvorbou nachádza o čosi vyššie percento slabých publikovaných prác. Považujem to za logické – kým pri prekladových dielach kniha musela prejsť dvoma filtrami, dvoma vydavateľstvami (vydavateľstvom v pôvodnej krajín a vydavateľstvom v tej našej), u domácej tvorby pôsobil iba jeden filter, a preto často prekĺzlo aj čosi slabšie. Samozrejme, tie filtre ani zďaleka nefungujú stopercentne.
(K druhé části otázky) To si netrúfam povedať. Až tak do toho nevidím, pretože častejšie čítam zahraničnú tvorbu. Podľa názvov a anotácií však je zrejmé, že módne vlny neobchádzajú ani našu fantastiku. To však nevidím práve ako pozitívum.
KL: A tak, ona se vyvíjí, ne že ne… jestli přesně v souladu s trendy, to nedokážu asi úplně říct, protože nezvládám sledovat celou šíři světového písemnictví.
Asi takto: máme u nás spoustu šikovných autorů se zajímavými nápady, ale jejich cesta na pulty knihkupectví není úplně jednoduchá. Na druhou stranu tuším, že ani jinde ve světě to nebude žádný med. Nakladatelé taky potřebují být z něčeho živi a tak vydávají to, co lidi chtějí číst. A lidi chtějí číst zhusta to, co odpovídá jejich konceptu světa. Ale mám to vlastně dost podobně, nejsem zrovna čtenář objevitel, takže to chápu.
IN: Těžká otázka. Jsem obecně tak naštvaná na klientelismus české, a co vím i slovenské SFF scény, že bych hlasovala pro tu hnilobu. Každopádně mi momentálně připadá, že autor, z jehož stránek neodkapává krev, mozek a další tělní tekutiny, které rozhodně nevytekly přirozenou cestou, ten není dostatečně v kurzu. V té souvislosti je zajímavé sledovat autorky české fantasy – snaží se do té míry zavděčit svým mužským protějškům (a zjevně i mužům nakladatelům?), že úplně rezignovaly na ženskost a okatě dávají najevo akorát drsňáckou stránku.
Abych však byla spravedlivá, nejsem si jistá, zda i toto není svůj druh vývoje, sice možná směrem, který se mi nelíbí, nicméně každopádně se jedná o posun. Ovšem čerstvé bystřiny s lahodnou vodou, ty nějak postrádám.
Jak se cítíš, když zabiješ literární postavu? Proč to vůbec děláš?
JP: Nemám pocit, že ju zabíjam, ona skrátka umrieť musí. Len zriedkakedy mám pocit, že dokážem aktívne zasahovať do deja – ja len zapisujem, čo sa deje, akoby som sledovala reálny príbeh, na ktorý nemám vplyv. Po smrti mojej vlastnej a obľúbenej postavy zažívam najprv šok, potom smútok, pocit straty. Všimla som si však zaujímavú vec. V prípadoch, keď do deja môžem zasiahnuť, a zachránim život nejakej postave alebo nejako inak výrazne ovplyvním jej osud, na môj úžas ju príbeh zvedie zase k pôvodnému koncu. Predurčenia postavy sa nedá zbaviť.
KL: Tak to záleží, jestli to byl kus určený k porážce, nebo někdo, koho jsem si oblíbila. Když je to někdo, koho jsem měla doopravdy ráda, nemám z toho radost. Na druhou stranu většinou vím dopředu, která postava je na odpis a jako děvče ze zemědělské rodiny mám prostě vypěstovaný návyk nechovat k budoucímu masu vřelé city. Potom je spíš náročné napsat to tak, aby to dopředu nerozpoznal i čtenář.
Postavu, kterou jsem měla skutečně ráda a v původním plánu umřít neměla, jsem zabila jen jednou.
A vraždím proto, že to vyžaduje příběh. Nikdy jen tak na efekt. Každá smrt stejně jako každá erotická scéna musí mít v příběhu opodstatnění. Například tu jedinou postavu, kterou jsem zabila mimo původní plán, jsem musela odpravit, abych donutila jinak neskutečně pasivní a submisivní osobu ke konfrontaci s ústředním záporákem. Bez něčeho výjimečně drastického nebylo tu osobu možné přinutit k činu. Musela jsem ji vyburcovat.
IN: Opravdu usilovně se snažím postavy nezabíjet. Nemám ráda laciné věci, a zabít postavu, abych ze čtenáře vymáčkla emoce, je nejlacinější prvek vůbec. Zdůvodnění, že si to příběh žádal, je pouhou výmluvou. Ve svých knihách jsem bohem, můžu zamíchat osudy hrdinů tak, aby došlo k požadovanému efektu i bez vraždy.
Ovšem ne vždy se daří dodržovat i vlastní pravidla. Obzvlášť v posledních dvou letech mi na stránkách umírají postavy jak na běžícím pásu. Snažím se neblahý trend omezit, ale eliminovat se mi to zatím nepodařilo. Možná na mě působí stres z olbřímího státního dluhu?
Když už někoho zavraždím, cítím se vyloženě mizerně, většinou brečím a pak pokaždé, když k danému místu dojdu při korekturách. Jsem cíťa.
Jak přistupuješ k psaní mužských postav? Vidíš pánům tvorstva do hlavy?
JP: S reálnymi mužmi si v živote príliš nerozumiem, ich myslenie je pre mňa do veľkej miery záhadou. Knižné postavy však fungujú inak ako reálne. A práve také postavy ich čitatelia, či ženskí alebo mužskí, chcú. Nie tie skutočné. Takže je potrebné vžiť sa do knižných princípov myslenia a správania. Možno to znie poburujúco, povrchne, komerčne, no v skutočnosti je veľmi náročné vykresliť tieto postavy tak, aby ich správanie pochopili a prijali aspoň ako možný reálny typ osobnosti aj tí čitatelia, ktorí dobre vedia, že pravda je inde. Pri písaní balansujete na tenkej hrane medzi neprijateľnou realitou a neprijateľnými nezmyslami.
KL: Můj nejstarší betačtenář Tonda Gabriel Buček, jinak taky kapelník brněnské metalové bandy Rosa Nocturna, mi tuhle říkal, že prý jsem se v tomto ohledu dost zlepšila a už prý je nepíšu jako holky. Tak snad…
IN: Ne-e, nevidím. Kupodivu mě to strašně láká, ačkoli předpokládám, že jsem v těchto otázkách úplně mimo. Ale, podívejte, proč ne? Mnozí autoři fantasy (muži) si na svých stránkách stvoří ideální ženu, o jejímž „ženském uvažování“ se nehodlám rozepisovat. Takže i já si vytvářím ideální muže, osoby s inteligencí, charakterem a dobrým vkusem. Neříkám, že mají reálný předobraz.
Cítím se při tom výtečně.
Jaký je tvůj názor na romantickou linku ve fantasy literatuře? Množství čtenářek i čtenářů a prakticky celá česká oficiální SFF scéna lásku devalvuje a považuje za cosi méněcenného a urážejícího. Co si o tom myslíš?
JP: To je zvláštne, naozaj? Vždy som si myslela, že v striedmom pohľade na romantickú linku v akejkoľvek literatúre som tu sama. Veľmi často sa totiž romantická línia objavuje v knihe iba ako snaha o komerčný ťah, pričom jej vyškrtnutie by na dej nemalo vôbec žiadny vplyv. Nadbytočná romantika ma ako čitateľku počas puberty nesmierne otravovala a znechucovala. Kvôli nej som opúšťala celé obľúbené knižné série, ba dokonca poznám aj diela svetoznámych autorov fantastiky, ktorí si nimi sprznili knihy. No na druhej strane sú tu knihy, v ktorých romantika neplní funkciu „prikrášlenia“ príbehu, ale je jeho plnohodnotnou súčasťou. Takéto knihy poznáte ľahko podľa toho, že z nich skrátka romantiku nie je možné vyškrtnúť bez toho, aby sa úplne rozpadol dej. A v takýchto knihách zase nemám rada, ak sa romantická línia odbaví príliš povrchne. Ak už niekde romantika musí byť, čiže je podmienená dejom, potom nech je vykreslená poriadne a do hĺbky. Takto sa snažím pristupovať aj k písaniu mojej knižnej série Nula kelvinov, kde je romantika práve hýbateľom deja.
KL: Já mám romantiku ráda i v detektivce, ve fantasy samozřejmě taky, v komedii rozhodně a obzvlášť mám ráda, když se vyskytne v romantické literatuře (nebývá to vždycky pravidlem).
A mám aktuálně k dispozici výsledky průzkumu, který jsem mezi českými čtenáři fantasy dělala začátkem letošního listopadu, za účelem posbírat data ke článku pro Čteme české autory. Dotazník vyplnilo víc než 350 lidí, což není úplně špatný vzorek, muži i ženy zastoupení zhruba půl na půl. A 73% tázaných odpovědělo, že jim romantika ve fantasy apriori nevadí, ale záleží na provedení, 20% odpovědělo, že mají mix fantasy a romantiky vyloženě rádi a jen mizivé procento zbývajících vybralo odpověď – ne, vyhýbám se jí.
Jak se k romantice ve fantasy staví oficiální česká SFF scéna a zejména její renomovaní recenzenti, to se doufám dozvím během příštího roku, kdy mi (snad se nic nepokazí) vyjde fantasy detektivka s řádnou porcí romantiky v nakladatelství Straky na vrbě. Tak uvidíme…
IN: Jednoznačně ji vítám, nezbytně potřebuji a sama s vášní píšu. Obecné dehonestování lásky v literatuře mi připadne hloupé a pokrytecké. Ostatně i zkušenosti s fanoušky vypadají zpravidla takto: „Co píšeš? A bude to zamilovaný?“
Popiš, prosím, svůj nejzajímavější zážitek s fanoušky.
JP: S fanúšikmi sa stretávam takmer výlučne cez internet, tam človek tých zážitkov zase až toľko nemá. Takže ťažko vyberať… Možno to, ako mi jeden z fanúšikov napísal, že sa zúfalo snažil v kníhkupectvách zohnať druhý diel mojej zmienenej knižnej série Nula kelvinov. Lenže ona v tej dobe existovala ešte len v štádiu rukopisu a na vydanie sa ani len nepripravovala. Písala som o nej na svojej stránke a ten čitateľ si pomýlil dátum napísania s dátumom vydania.
KL: Hm, tak jo… můj nejzajímavější zážitek s mými nejvěrnějšími fanoušky byl… fanfáry… beseda ve škole. Moji nejvěrnější fanoušci jsou moje děti, chvála jim, trpělivě snášejí mou občasnou duševní nepřítomnost a baví je, když jim (mládeži přístupné scény) předčítám. A když u dcery ve třídě paní učitelka vysvětlovala, jak je u slohu důležité si po sobě napsané přečíst, být ochoten přijmout zpětnou vazbu a v zájmu příběhu dělat změny oproti původnímu plánu, má nejmilejší fanynka prohlásila: „No jasně, tohle mamka dělá pořád.“ A paní učitelka si mě pak pozvala na kobereček… tedy na koberec, do ranního kroužku, kde s dětmi probírají zajímavá témata, abych jim pověděla něco o tom, jaké to je napsat knihu a kolikrát jsem už ty svoje opravovala a přepisovala. Moc jsem si tohle nahlédnutí do výuky a setkání s fanoušky užila.
IN: Na první dobrou jsem chtěla říct, že žádný zážitek nemám, ale to bych byla hrubě nespravedlivá. Nejzajímavějším zážitkem se to asi nazvat nedá, ale vždycky, když na mě padnou chmury a beznaděj, přilétne od nějaké dobré duše nečekané potvrzení, že se jí moje texty líbí (společně s nesmyslným dovětkem – tohle už musí vyjít – ha ha ha!), které mě pořádně zahřeje u srdce a drží nad vodou.
A jaký byl tvůj nejzajímavější zážitek s oficiálními zástupci české SFF scény (nakladateli, recenzenty či lektory tvůrčího psaní)?
JP: Tak tých by pre zmenu bolo, aj keď opäť, najmä vo virtuálnej rovine. Hlavne pred mojím debutom som zažila niekoľko skutočne tragikomických príhod. Napríklad keď som ponúkla vtedy ešte rukopis prvého dielu Nula kelvinov jednému malému vydavateľstvu. Redaktor odpísal, že rukopis síce nečítal (a túto skutočnosť ešte v maili niekoľkokrát zdôraznil), ale vypísal mi dlhý rad chýb, ktoré som v ňom podľa neho urobila. Tým to ale nekončilo. Jedna moja známa potom bola na workshope pre začínajúcich autorov, ktorú viedol daný redaktor. A ten redaktor, prosím pekne, tam spomínal môj román – ktorý, ešte raz zdôrazňujem, vôbec nečítal – ako odstrašujúci príklad toho, ako sa písať nemá.
KL: Jeden z nejzajímavějších momentů mého života byl den, kdy pan Bronec ze Strak na vrbě odmítl vydat můj román.
Jela jsem si za ním do Prahy pro resumé a schůzku jsme si dohodli na dopoledne. Nějak se ale stalo, že jsme o mém příběhu hovořili déle, než jsme původně plánovali a pořád bylo o čem. A jak jsme tak seděli v malé restauraci na břehu Vltavy, přišel na svou schůzku s nakladatelem charismatický pan Pobuda, který načítal pro Straky audioknihy. Jaksi se stalo, že se nám ty dvě schůzky organicky prolnuly, a do toho přišel něco řešit Lubomír Kupčík, ilustrátor a malíř, autor obálky prvního vydání Predátorů (vzpomínáte, moje milovaná kniha…), jaksi se i on ke schůzce přidal a hovor o umění, malbě, barvách, knižních obálkách a ilustracích mě dodneška naplňuje úžasem a takřka zbožnou bázní. No a výsledkem toho dne, kdy jsem si na odchodu ještě stačila podat dveře s Leonardem Medkem, byla výzva: „Takhle tu knížku nevydám. Má potenciál, a jestli o to stojíte, můžete ji zkusit překopat. Ale nic nezaručuju.“ Tak jsem ji překopala. Trvalo mi to dva roky a občas mám dojem, že jsem ji přepsala skoro celou. Ale jak bych to po takovém vskutku fantastickém dni mohla neudělat?
IN: Tak to je jiný kafe. Jeden slavný autor a zároveň nakladatel mě nedávno za límec vyhodil ze své kanceláře. Kdysi dávno v předaleké galaxii jsme se k sobě nezachovali nejlépe, ano, byla jsem na něj drzá, nicméně jeho záplaty na můj hrubý pytel taky nebyly z hedvábíčka. Myslela jsem si, že mou osobu dávno pustil z hlavy, nikdy jsem si nepřipadala nikterak zajímavá, nota bene, jak jsem uvedla, ty záseky byly na obou stranách stejné. Ale ne, zřejmě jsem mu pošlapala podstatně víc kuřích ok než on mně. Velmi zajímavá životní zkušenost.
Napísať odpoveď